Úterý 22. června 2021, svátek má Pavla
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 22. června 2021 Pavla

Drávská stezka

27. 04. 2014 22:48:00
Pokud do zahraničí, tak jedině na kole. Povalování u moře mě nebaví, v horách se bojím výšek a nejhorší ze všeho snad můžou být procházky po městě a očumování výkladních skříní (a lízání zmrzliny k tomu). A protože mám kamarádky a kamarády, kteří jsou taky praštěný do kola, mám aspoň s kým jezdit.

Kde to bylo nejhezčí? Těžko říct. Hodně se mi líbily rakouské Vysoké Taury, řecké Korfu, italské Gargano, Vihorlat na východním Slovensku. Všude tam jsou ovšem prudké kopce, náročnost se pohybuje mezi 2 – 3.

Zklamalo mě Toskánsko, a to z důvodu, že se tam v hospodách, pokud zrovna neměli siestu, nedalo nikde najíst. Byli jsme tam koncem září, mladý Ital už měl po sezóně a právě se chystal tančit a my obtěžovali s jídlem.

Moc ráda vzpomínám na Drávskou stezku. I když jsem si zde přivodila zranění, bylo to super. Ale k tomu se dostanu. Normálně bych se na zájezd, který obsahuje převážně lauter rovinu, nepřihlásila. Ale cestovka k tomu přihodila Dolomity, takže jsme neodolaly. Píšu s tvrdým Y, protože jsme jely tři ženský. Já, Saša a Barča.

„Drauradweg“ začíná v Itálii na úpatí Dolomit v Jižním Tyrolsku poblíž Toblachu, protéká Rakouskem, Slovinskem a Chorvatskem a svou 749 km dlouhou pouť končí ve slovinském Mariboru.

Autobus se doplazil v šest ráno na parkoviště nedaleko horské chaty pod horou Monte Piano (2325 m) a zde nás všechny vysypal ven. Šílená kosa, odhaduji tak 6 stupňů (nad nulou, bylo to koncem května, víš). Lituji mladíka v cyklistických šortkách, trčí mu chlupy na promodralých nohou. Navlíkáme na sebe všechny cyklistické hadry, co s sebou máme. Ještě půjčuji Saše mikinu, v které jsem jela busem, protože je jí pořád zima.

Vyrážíme. Sjíždíme kousek dolů k jezeru Lago di Misurina.

LAGODIM1.jpg

Pak je to taková houpačka nahoru a dolů, když šlapeme do kopce, zastavujeme na focení, abychom si orazily. Mezi cyklisty, zvláště v horách, je hodně podobných fotografů.

namostku.jpg

Barče rupla guma na zadním nosiči, která jí zajišťovala igelitku. Doma sice máme tašky na kolo, domnívaly jsme se však, že když jedeme „na lehko“ (nevezeš s sebou všechny věci, protože ti je veze autobus), nebudeme se s nimi tahat (od té doby jsme změnily názor). Přendáváme věci z její igelitky do našich.

Pořádný výšlap je na Rie Son Forca (2235 m).

forca1.jpg

forca2.jpg

FORCA3.jpg

Odtud parádní sjezd až do Cortiny d ́ Ampezzo, úžasná krajina, prostě cyklistická lahůdka.

cort1.jpg

corti3.jpg

V Cortině si dáváme v hotelu kafe, k jídlu kromě zákusku nic nenabízejí. Hned za hotelem je nástup na nejkrásnější úsek, a to bývalý železniční koridor předělaný na cyklostezku.

kor2.jpg

kor3.jpg

Shlížíme dolů na řeku Rienz, podél níž za chvíli pojedeme.

kor4rekaries.jpg

Přejíždíme bývalé železniční mosty a vychutnáváme si pohledy dolů. kor5most.jpg

doluzmostu.jpg

Za mostem se svlékáme, protože teplota od rána povyskočila o 20 stupňů.

svlekani.jpg

Cesta po šotolině je dostatečně komfortní a příjemně ubíhá.

kor8sasa.jpg

Sjedeme k řece Rienz. Je tak čistá a průzračná, že být poetou, jistě zplichtím nějakou báseň o křišťálové a blankytné vodě.

rhies1.jpg

Dojedeme k jezeru, kam se Rienz vlévá. Zde parkuje autobus, kdybychom něco potřebovali. Barča si půjčuje od šoférů gumicuky, já zatím fotím Sašu.

jezerozakoridorem.jpg

Zastavujeme a vrcholků Tre Cime a u hřbitova kousek za vrcholky.

trecime1.jpg

hrbitov.jpg

Cyklostezka pokračuje podél řeky Rienz a už se blížíme k Toblachu, nedaleko něhož Dráva pramení. Tady se nám hodí znalosti jazyků, protože zaboha nemůžeme najít, kde začíná Drávská cyklostezka. Místní však buď nejsou nadšení cyklisté, nebo kromě italštiny jiný jazyk neuznávají, protože nám to prozradí teprve šestý dotazovaný. Někteří se dokonce tváří nechápavě už při vyslovení řeky „Drau“ a jak se to řekne italsky, nevíme.

Ininchen. Hledáme hospodu, kde bychom si daly oběd. Marně. Zaženeme hlad zákuskem v cukrárně, a že si něco najdeme cestou. ininch2.jpg

zaininchenem.jpg

Všechny další italské vesničky nebo městečka mají buď zavřené hospody, nebo nevaří, a tak se najíme až v rakouském Arnbachu, který si ještě důkladně prohlédneme a trochu se zde zdržíme. Do Gashof Post v Silianu dorazíme jako poslední. Šofér na nás čeká u autobusu před penzionem, protože tam máme pořád zavazadla, ale nic nenamítá, hlavně, že jsme tu.

Druhý den pokračujeme po levém břehu Drávy přes Bach, Mittewald a Thal. Krajina úžasná a já se kochám, stejně jako Rudolf Hrušínský ve filmu Vesničko má středisková.

Zhruba na 20. kilometru od Silianu jsem se stejně jako tento svérázný a zemitý filmový doktor dokochala. Při prudkém sjezdu dolů jsem se vyhýbala protijedoucím cyklistům, nekoukala dolů pod sebe a najela na velký kámen na kraji cesty. Salto přes kolo a už ležím jak dlouhá tak široká na zemi. Sjíždějí se ke mně ostatní účastníci zájezdu. Opatrně si sedám, silně mi krvácí koleno.

Nějaká paní odstrkuje vyděšené holky a hlásí: „Pusťte mě k ní, jsem doktorka“.

Ošetřuje mi zraněné koleno a sděluje, že si na mně aspoň vyzkouší nový tekutý obvaz. Nevím, co to bylo za značku, ale byl bezesporu kvalitní. Vydržel celou další štrapaci.

Pak mně paní doktorka zkouší reflexy, nezdám se být dezorientovaná. Přijíždí šéfka zájezdu a majitelka agentury Dáša s přáteli, kteří uzavírají skupinu. Dohadují se, že pro mě pošlou autobus a odvezou do penzionu. Tak to tedy ne, kvůli odřenému kolenu přeci nebudu sedět sama na pokoji!

Protestuji: „Ale mně nic není.“

Podobné salto jsem udělala před dvěma roky v zatáčce pod Srním. Tenkrát jsem však přeskočila svodidla a plot, přistála komusi na zahradě a kolo vzápětí spadlo na mě. Také jsem pak pokračovala v jízdě, navíc na Šumavě, kde jsou kopce. I když dlužno říci, že se mi po cca deseti kilometrech neudělalo dobře, zlomený metakarp (to je malinká kůstka v ruce) přišel k sobě, bolel jak čert a museli pro mě přijet autem.

Začíná mě bolet ruka, nemůžu ji zvednout, ale zkusím jet ještě kousek a uvidí se. Když jsem dala Pantokrator na Korfu či Dientner Sattel v Taurech, musím dát tady tu rovinu v pohodě.

Všichni se ujišťují, zda jsem v pořádku, melu si svou, že ano. O ruce raději pomlčím. Na rentgenu v Čechách pak zjistili, že mám naštíplý loket.

Dáša se snaží z osmičky udělat zase kolo. Povede se jí to. Na tak subtilní ženskou dost dobrý výkon. Ještě ho projede a předává mi jej úplně v pořádku. Domluvím s ní, že na mě počkají u soutěsky Galitzenklamm, která je odtud pár kilometrů, a když mně nebude dobře, naloží mě do autobusu, který zde tak jako tak čeká pro všechny případy.

Jeden z trojice mužů, kterým se, jak se brzy dozvím, přezdívá „sací komando“, se vrací a dává mi platíčko ibuprofenu. Asi jsem to neříkala moc přesvědčivě, že mi nic není.

Takže jedeme dál. Ruka docela bolí, ale není to nic, co by se nedalo vydržet. Když dojedeme k soutěsce, jsem rozhodnuta pokračovat k další zastávce autobusu v Oberdrauburgu cca 35 km odsud, to zvládnu. Holky se jdou podívat do soutěsek, já tam s tou pazhřivou rukou raději nepolezu.

dasasoutesky.jpg

souteskypohleddolu.jpg

Zatímco na ně čekám, porušuji zásadu, že pivo si dávám až po výkonu a cestou získávám pouze „rychlé cukry“ v podobě coly či sladkých limonád, a také porušuji předsevzetí, že už nebudu nikdy kouřit. Proto si objednávám pivo a cigarety. Trojkombinace pivo, cigarety (po delší době) a analgetika se příjemně snoubí a dostavuje se mi sice trochu zastřený, ale optimistický pohled na svět.

Lienz je hlavní město Východního Tyrolska a je moc krásný.

LIENZ.jpg

lienz2.jpg

Původní plán, že zde poobědváme, se kvůli mně překope. Budu se snažit jet, co to dá, a jídlo bude až u zástavky v Oberdrauburgu. Ruka mi začíná otékat. Když už sedím na kole, tak se mi šlape celkem v pohodě, jednou rukou řídím a tu pochroumanou mám lehce položenou na řídítkách. Ovšem nasedání na kolo je utrpení, protože při tom musím přenést váhu na obě ruce a to bolí. Proto, když poněkolikáté uslyším: „Zastav, podíváme se do mapy“, vztekle ucedím: „Koukejte se do mapy, jak chcete, já nikde zastavovat nebudu. Je to pořád podle řeky, tady se nedá nikde zabloudit.“

V Oberdrauburgu říkám Dáše, že když jsem dojela až sem, tak těch 30 kiláků do Steinfeldu, odkud nás autobus přetransportuje do penzionu, už dorazím. Necháváme si odjet bus a vyrážíme do města.

V jediné hospodě na náměstí nám servírka oznámí, že kuchyň je nyní zavřená a kuchař dorazí až na šestou – je 15:45. Prosíme ji, ať nám namaže aspoň chleba s máslem, že máme hrozný hlad. Servírka pokývá hlavou a zmizí uvnitř. Po chvíli se vrátí se zprávou, že majitel hospody odemkne kuchyň a usmaží nám řízky. Jedna z nás je však vegetariánka a říká, že jí stačí jenom brambory. Nakonec to dopadne tak, že nám majitel hospody uvaří pro každou jiné jídlo. Tak tohle by se v Itálii asi nestalo.

Na trase z Trattenu jsem doplatila na své kafrání „podél řeky nemůžeš nikdy zabloudit“. Vydaly jsme se po opačné a špatné straně řeky a cesta zde náhle končila v lese. Musely jsme se vrátit a ztratily tak čas. Začínalo být jasné, že na šestou v cíli nebudeme. Dupaly jsme, co jsme mohly, v šest telefonát od Dáši, co se děje.

„Trochu jsme bloudily, ale už tam brzy budeme,“ vysvětluji.

Přijely jsme na půl sedmou, nikdo nám nic nevyčítá, všichni jsou rozesmátí. Zkrátili si dobu čekání nákupem alkoholu u řidiče a vesele se druží. Dozvídáme se, že ještě nedorazilo sací komando.

Když se po sedmé hodině komando blížilo k autobusu, udělali jsme mu slavobránu. Hoši, věrni své přezdívce, se prý zasekli na pivních slavnostech nedaleko odsud. Cestou do penzionu baví jeden člen komanda celý autobus veršovánkami, které sám skládá.

Poslední a třetí den zájezdu Saša vyrazila na kolo se sacím komandem a my s Barčou si prohlédly Spitall an der Drau, omrkly výlohy, daly si zmrzlinu a tak. A víš, že to taky není tak špatný?

Autor: Eva Hölzelová | neděle 27.4.2014 22:48 | karma článku: 14.97 | přečteno: 646x

Další články blogera

Eva Hölzelová

Dějiny prodejné lásky - Starověké Řecko

Ženy, které poskytují sexuální služby za odměnu, či za nějaké výhody. Byly tu vždycky, již od pravěku. Nazývají se různě.

8.6.2021 v 16:47 | Karma článku: 20.41 | Přečteno: 569 | Diskuse

Eva Hölzelová

Pijačky nebo píčky?

V textech, jež překládám z němčiny, si už nikdo nedovolí opomíjet ženy či je uvádět na druhém místě za muži. Genderová rovnoprávnost to tak vyžaduje a dámy mají přednost.

2.8.2019 v 20:39 | Karma článku: 42.30 | Přečteno: 8119 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Michal Hruška

Výlet do USA (15) Shrnutí a celkové dojmy

Ještě jednou a naposledy, poslední ohlédnutí za naší cestou do USA, která proběhla na podzim 2019, tedy v době, kdy koronavirová pandemie zrovna začínala v Číně, ale nikdo o tom ještě nevěděl.

20.6.2021 v 20:50 | Karma článku: 25.70 | Přečteno: 579 | Diskuse

Alexandra Synac

Malý trek na Velké zdi

Xiao Yen, anebo Jimmy, jak nám sděloval v emailu, nás čekal v Pekingu na letišti přesně tak, jak jsme si přes email domluvili.

20.6.2021 v 9:57 | Karma článku: 11.40 | Přečteno: 148 | Diskuse

Jaroslav Babel

Z podzimu do léta (6.)

Nejprve nemožná, pak dvakrát odkládaná, nakonec uskutečněná - taková byla první letošní cesta. V Büku a okolí tedy vítám pravidelné čtenáře i náhodně zbloudivší. Jako vždy vás čeká pár zážitků, něco úvah a možná i rady praktické.

19.6.2021 v 21:29 | Karma článku: 12.04 | Přečteno: 201 | Diskuse

Jan Vaverka

Do Albánie autem - 8. díl: Cesta z Albánie jako úniková hra

Udělat si antigenní test a jet přes Chorvatsko? Nebo dojet do albánské části Prokletých hor a odtud dojet za jeden den? Nebo si to stříhnout přes Kosovo a Makedonii?

18.6.2021 v 8:20 | Karma článku: 15.48 | Přečteno: 323 | Diskuse

Jaroslav Babel

Z podzimu do léta (5.)

Nejprve nemožná, pak dvakrát odkládaná, nakonec uskutečněná - taková byla první letošní cesta. V Büku a okolí tedy vítám pravidelné čtenáře i náhodně zbloudivší. Jako vždy vás čeká pár zážitků, něco úvah a možná i rady praktické.

17.6.2021 v 10:20 | Karma článku: 18.25 | Přečteno: 342 | Diskuse
Počet článků 22 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2512

Jsem autorkou knih Hvězdná obloha, Arina, Třpytkaři, Mimetičtí hadi a Milánek na zabití. Kniha Hvězdná obloha, která spojuje řecké mýty a astronomii, vyšla v rozšířené a přepracované verzi v německém nakladatelství Astronomie-Verlag. Založila jsem a provozuji Literární net Sůvičku. Baví mě astronomie, cyklistika a procházky se psem.Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Najdete na iDNES.cz