Útočíme na všechno, co má kuličky

 „Máme prdíky, pokaždý, když se vzbudíme, jsme pokakaný, po kojení se vždycky poblinkáme, oprudili jsme si prdelku, už chodíme na nočníček, nejíme zeleninku, roste nám zoubek, už umíme říct táta apod.,“ slýcháváme od mladých maminek.  Ano, nevypráví o svých potomcích ve třetí osobě, ale vyjadřují se jako Jeho Veličenstvo či dobrotivý monarcha. Jestli si myslíte, že tato mluva je doménou žen po porodu, tak se mýlíte. Takto běžně mluví plno pejskařů, které potkávám, když jdu na procházku se psem.

Ti ještě navíc kladou otázky v množném čísle. Ze začátku jsem byla trochu zaskočena dotazem „Jste holka nebo kluk?“ Ale pochopila jsem, že se to týká pouze našeho psa a že na moje pohlaví se neptají, neb je zřejmé.

Takže na „Nemáte blechy?“ po pravdě odpovídám, že nevím, protože já je sice nemám, ale mému psovi do kožichu zas až tak nevidím. S jistotou však reaguji na otázku „Perete se?“ Já tedy ne a hafík taky ne.

A pejskaři mi, podobně jako maminky těch nejmenších prcků, sdělují informace o svých miláčcích. A tak se dozvídám, že: „My se háráme, my honíme slepice, my štěkáme na velký psy, nás pokousal vlčák, my se u rybníka vždycky vyválíme v chcíplý rybě, my jsme jak popelnice a na zahradě okusujeme i angrešty, my zahrabáváme granule, my milujeme vajíčka, my utíkáme za fenama, my spolu spíme v posteli, my si umíme otevřít dveře, my podle oblečení poznáme, že jdeme na procházku, my nikoho nepustíme na gauč.“

Ovšem nejvíce mě dostala paní s menším ratlíkem, který „vyjel“ po našem choďákovi. Beny na to nikterak nereagoval, jelikož je kliďas a na „vyhrožování“ od malých psů s paničkou nebo s páníčkem za zadkem je zvyklý.

Daly jsme se do řeči a paní se pochlubila, že ten její je hladkosrstý foxteriér. Četla jsem, že tento pejsek byl populárním logem firmy „His Master´s Voice“, která vyráběla gramofony a produkovala desky ve dvacátých a třicátých letech minulého století.

Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2d/His_Master%27s_Voice.jpg

Proto jsem podotkla: „To je ten pes, co byl na gramofonových deskách za první republiky.“

Majitelka slavného plemene briskně odpověděla: „To já si nepamatuju…“

Sice už nejsem teneeger, ale ani já si toto nepamatuji.

Paní položila obligátní otázku, zda jsme pes nebo fena, takže jsem přiznala barvu, že pes.

Paní se zhrozila: „My totiž útočíme na všechno, co má kuličky.“

Než jsem jí stačila odpovědět, že já ani můj pes na všechno, co má kuličky, neútočíme, ba naopak, že takovou společnost vítáme a vyhledáváme, byla paní i s pejskem pryč.