Z deníku infantilní matky

Milé děti, vašeho tatínka jsem poprvé spatřila v hospodě Na Špejchaře. Okamžitě mě zaujal, neboť měl na sobě dlouhou košili po dědečkovi, rozedrané džíny a toto ležérní oblečení doplňovaly roztrhané kecky. No prostě týpek, který jsem v tý době zbožňovala.

Poté, co zavřeli hospodu a naši přátelé se rozprchli neznámo kam, mě tatínek pozval do vinárny Bystrica. V tomto tehdy proslulém nočním podniku mně recitoval Heinricha Heineho, Františka Gellnera, Allena Ginsberga a Václava Hraběte a já se v duchu rozplývala a tetelila, jakého intelektuála jsem ulovila.

Nevím, jak se to stalo, ale po návštěvě vinárny Bystrica jsem postrádala tramvajenku. Když jsem se smířila s tím, že budu jezdit do konce měsíce na černo, zjevil se na dívčích kolejích tatínek, že mi jde vrátit tramvajenku a při té příležitosti mě pozval na naše první rande, a to do ZOO, kde mi prý ukáže prase bradavičnaté, zvíře na pohled velmi odpudivé, leč interesantní. V ZOO jsem dychtivě vyhlížela slíbený exemplář, avšak prase bradavičnaté mě velice zklamalo, protože tam vůbec nebylo. Reputaci ZOO napravili moji oblíbenci hroši a tučňáci a také nezkrotně hledící gorilí samec. Při odchodu ze ZOO tatínek pouze lakonicky prohlásil: „Nebejt tam ty zvířátka, tak je tam úplný hovno.“

Druhé rande už bylo velkolepější. Jeli jsme na vinobraní do Mělníka. Posilnili jsme se Ludmilou a šli si zastřílet na střelnici. Požádala jsem spoluobčana stojícího za mnou, aby mi podržel tašku, kterou jsem měla přes rameno a která mi vadila při manipulaci se zbraní. Když jsem se dostatečně vyblbla střelbou na růže a nic netrefila, otočila jsem se pro své věci. Můj přeochotný podržtaška však byl fuč. Když jsem na policejní stanici líčila, kterak došlo ke krádeži, policisté se tak smáli, že ani nemohli sepsat protokol.

O prázdninách jsme jeli na čundr na jižní Moravu. Asi měsíc po výletě jsem zjistila, že čekám miminko. Rozhodli jsme se, že se vezmeme, a oznámíme tuto radostnou událost rodičům.

Cestou ke svým rodičům do Litomyšle tatínek přichystal malé překvapení. Zazvonili jsme na dveře jednoho bytu, ty se otevřely, v nich se objevila hezká žena a rozesmála se: „Jé to jste vy, myslela jsem, že zas votravujou nějaký shnilý prdele.“ A tak jsem poznala tatínkovu sestru Danu, vaši tetu, a jejího muže, proktologa Martina, vašeho strejdu, kterého vytáčí, když na něho pacienti zvoní doma v domnění, že v domácím prostředí budou lépe ošetřeni než v ordinaci.

Pobyt u tatínkových rodičů byl super. Jeho otec, děda Ludva, byl šéfkuchařem v hotelu a vzal nás na večeři „do práce“. Tatínek si dal tataráka, jak bylo jeho dobrým zvykem. Tenkrát jsme si ho dávali všude, neboť z jedné porce se najedlo několik lidí. Já, jako těhotná jsem už dbala na správnou výživu, tak jsem jen tiše tatínkovi záviděla, jak se sám napere tou hromadou mletého hovězího. Když to měl tatínek pěkně načančaný na topinkách, tentokrát nemusel šetřit, šel kolem místní opilec a bez jediného slova mu hrábl do talíře. Vrávoravým krokem pokračoval v chůzi, v každé ruce po dvou topinkách, z nichž střídavě ukusoval.

Návštěva u nás v Litoměřicích proběhla v pohodě. Tatínka zcela nadchl strejda Franta. Jednak tím, že vlastnil sklípek v Malých Žernosekách, a také tím, že si dobíral tetu Jiřinu oslovením: „Ty můj prdeláči symetrický.“ Anebo jí říkal: „Ty moje stará monarchie.“ A vzápětí dodal, že Jiřka není tlustá, že je jen Rubensovský typ. Prostě ukázková Venuše. Ve sklípku jsem si to „užila“ stejně jako na večeři s tatínkovými rodiči, protože jsem se nemohla napít. Byla zrovna doba burčáků a tatínek se snažil naplnit známé vinařské rčení, že burčáku má člověk vypít tolik, kolik má vlastní krve, aby se vyčistil. Málem se mu to podařilo. Když zvracel, tak to vypadalo, že má krve jak z vola.

Tatínkovi rodiče jeli na předvánoční nákupy do Prahy a ohlásili návštěvu u nás na kolejích. Náležitě jsem se připravila, abych tchánovi šéfkuchaři předvedla, že i já umím něco uvařit. Zakoupila jsem hrachovou polévku v pytlíku, buřty a chléb, které jsem hodlala do polévky opéct. V kuchyňce na kolejích byl pouze dvouplotýnkový vařič a vůbec žádné nádobí. Polévku jsem nasypala do konvice z varného skla, protože jsem jinou nádobu nevlastnila, dala vařit na sporák a šla shánět pánvičku na opečení chleba a uzeniny. Když jsem se vrátila s vypůjčenou pánvičkou, čekal mě fantaskní výjev. Konvice na sporáku zřejmě explodovala, asi ji také vyrobili soudruzi z NDR, rozložila se na miniaturní částice, i s polévkou se rozptýlila do prostoru a vytvořila zelenou mlhovinu. No prostě mystický zážitek. Počkala jsem, až si polévka i konvice sednou na zem, vše jsem vymetla, vrátila pánvičku, a dědovi a babičce uvařila pouze kávu. Když se děda uklidnil po záchvatu smíchu, odebrali jsme se do blízké restaurace.

Když jste byly batolata, tatínek se staral o mé sociální zařazení do společnosti, abych na mateřské netrpěla pocitem nedostatečné komunikace. Snažil se, aby k nám chodili hosté, a když řekl, že si skočí na jedno, mohla jsem s velkou pravděpodobností očekávat, že se vrátí rozjařený s celou bandou lidí a s úsměvem na tváři prohlásí: „Maminko, vedu ti hosty.“ Po jedné takové zvlášť vydařené oslavě jsem se ráno vzbudila v devět hodin a zděsila se. Obvykle jste bunzírovaly už od sedmi a najednou ticho. Něco se jim stalo! Vtrhla jsem do dětského pokojíčku. Seděly jste na zemi, ani nedutaly a pozorovaly kamaráda Jardu, který ležel na zemi a tvrdě spal. Na sobě měl postavenou železnici, tunely, mosty, po tom jezdily vláčky a uprostřed toho všeho pobíhalo Jardovi po břiše morče.

Na jednom výletu s tetou Danou a strejdou Martinem jsme spali v jednom pokoji. Při odjezdu domů si tatínek vzpomněl, že nechal pod postelí fungl nové Adidasky a vrátil se pro ně. Boty tam však už nebyly. Tatínek předpokládal, že jsem mu boty sbalila já, avšak nic mně o tom neřekl. Po půl roce k nám přišla teta Dana, vytáhla z tašky tatínkovy boty a řekla: „Hele, nechceš koupit Adidasky? Jsou úplně nový!“ A tatínek zbystřil: „Kdes je sehnala?“ Teta poctivě vysvětlila: „Jak jsme spolu byli v tom penzionu v Broumovských stěnách, tak je tam někdo nechal pod postelí. Nabízela jsem je několika doktorům, ale všem byly velký.“ Ještě že tatínek má tak velkou nohu.

Tatínek často jezdí služebně do Prahy, a když se vrátí s blazeovaným výrazem ve tváři, tak je mi jasné, že se cestou zpět stavil v OBI a udělal si radost. Tu koupí grilovací program Lucifer, tu štípačku na dřevo, ale nejčastěji naše ojetá pegina přetéká zelení, a to vím, že o něm několik dní nebudu vědět, protože bude pilně vysazovat keře a stromky. Na zahrádce tráví tatínek většinu času a zrovna včera si posteskl, že zase neuvidí zprávy, protože je už hezky a on bude radši něco šťuchat venku. Mně osobně je celá zahrádka ukradená, z kytek poznám jen tulipán a růži, tatínek je však velmi tolerantní a nenutí mě hýkat nadšením nad každým novým lupením, které se zde objeví.

Na zahrádku vycházím pouze, abych si natrhala angrešty nebo třešně. Zatímco já si zobu rovnou do pusy, tatínek chodí kolem a naříká, že by si tak rád dal třešně, ale nemůže. Na můj dotaz: „Proč?“ odvětí, že by si pak nemohl dát pivo.

Tatínek má kamaráda, který s partou dalších milovníků flóry obráží čínské velehory a objevuje zde fantastickou a neprobádanou květenu. A tento botanik lanaří našeho tatínka, ať jede s nimi. Tatínek se pro celý projekt tak nadchnul, že nehovoří o ničem jiném než o cestě do Číny. Četla jsem, že díky nařízení čínské vlády mít jen jedno dítě, ženy upřednostňují chlapečky, a v Číně začíná být nedostatek mladých dívek. V budoucnu se to může projevit tím, že vznikne armáda nadržených a agresivních jedinců, kteří si svou agresivitu mohou vybíjet válečnými konflikty. Tak nevím, jestli bych do té Číny radši neměla jet já s dalšími maminkami a zachránit světový mír.

Tatínkovi jsou zase lhostejné mé grafomanské aktivity, a protože je vůči mně tak velkorysý ohledně péče o zeleň, oplácím mu tím, že ho nenutím číst mé bláboly a otravuji tím jiné lidi (snad to se mnou ještě vydržíte).

Tak nějak my si s tatínkem žijem…